

Alšovo nábř. 12, Praha 1
Českou dechovou harmonii založil v roce 1994 sólohobojista České filharmonie Ivan Sequardt spolu s kolegy z České filharmonie a Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK. Jedinečné sdružení hráčů na dechové nástroje vychází z formací, které byly značně oblíbené ve šlechtických sídlech 18. století.
Česká dechová harmonie
Ivan Sequardt – hoboj, umělecký vedoucí
Liběna Sequardtová – hoboj
Petr Sinkule – klarinet
Zdeněk Tesař – klarinet
Zdeněk Divoký – lesní roh
Jiří Havlík – lesní roh
Jaroslav Kubita – fagot
Luboš Hucek – fagot
Českou dechovou harmonii založil v roce 1994 sólohobojista České filharmonie Ivan Sequardt spolu s kolegy z České filharmonie a Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK. Jedinečné sdružení hráčů na dechové nástroje vychází z formací, které byly značně oblíbené ve šlechtických sídlech 18. století.
Wolfgang Amadeus Mozart
Figarova svatba KV 492
Předehra k opeře (úprava Johann Nepomuk Wendt)
František Vincenc Kramář-Krommer
Oktet-Partita Es Dur op. 79
Allegro - Menuetto - Andante - Allegro assai
Joseph Triebensee
Variace na téma z opery „Oční lékař“ Vojtěcha Jírovce
Wolfgang Amadeus Mozart
Serenáda Es Dur KV 375
Allegro maestoso - Menuetto I - Adagio - Menuetto II - Rondo. Allegro
Seskupení předních hráčů na dechové nástroje z orchestrů České filharmonie a Pražských symfoniků (FOK). Díla starých českých mistrů představují nevyčerpatelný zdroj hudby v žánru, který byl v Evropě 18. století hojně pěstovaný a oblíbený natolik, že nemohl zůstat nepovšimnut ani velikány jako byli Mozart, Haydn a Beethoven. Soubory dřevěných (s výjimkou fléten) nebo žesťových dechových nástrojů, nazvaných dechová harmonie, se uplatňovaly od poloviny 18. století ve vojenských hudbách, při různých slavnostech a udržely se až do počátku 19. století, z nichž se postupně vyvinuly vojenské dechové orchestry. O jejich oblibě svědčí existence podobných souborů v řadě šlechtických domů. Kromě původních skladeb pro tato obsazení tvořily podstatnou část jejich repertoáru nejrůznější úpravy. Není náhodou, že (pokud jde o Mozarta) byly jeho nejčastěji upravovanými operami tři opery ze spolupráce s libretistou Lorenzem da Ponte: Cosi fan tutte, Figarova svatba a Don Giovanni. K nim přistupuje ještě Únos ze Serailu a Kouzelná flétna. Jan Vent i Josef Triebensee byli praktickými hudebníky – instrumentálními hráči a skladateli v jedné osobě. Jejich úpravy svědčí o citu pro barvu zvuku a o znalosti technických možností hry na dechové nástroje. Respektují je, pokud jde o polohu (změny některých tónin usnadňují hratelnost), a jejich kombinace v zásadě neporušují výrazovou stránku Mozartových partitur. Ventova úprava Mozartovy opery Cosi fan tutte (KV 588) i úprava Figarovy svatby (KV 492) obsahují hudbu z celé opery.